NOZ 2014 Smlouva o výkonu funkce statutárního orgánu

Dosavadní úprava

Dle § 66 současného obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), který pozbude účinnosti dne 31.12.2013, se vztah mezi společností a jejím statutárním orgánem nebo členem kolektivního statutárního orgánu řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud není uzavřena samostatná smlouva o výkonu funkce statutárního orgánu. K takové smlouvě se obchodní zákoník vyjadřuje pouze velice stručně – stanoví pro ni požadavek povinně písemné formy, a požadavek schválení valnou hromadou společnosti (s.r.o. nebo a.s.), anebo všemi společníky, ručícími za závazky společnosti neomezeně (společník v.o.s. nebo komplementář komanditní společnosti). Zákon dále specifikuje, že závazek výkonu funkce statutárního orgánu je závazkem osobní povahy, statutární orgán tedy nemůže zmocnit jinou osobu k plošnému výkonu povinností statutárního orgánu namísto něj samotného.

Zákon tedy počítá se dvěma variantami právního rámce vztahů mezi statutárem a společností – buďto žádná smlouva o výkonu funkce uzavřena není, a podpůrně se pro vymezení práv a povinností statutára použije rámec mandátní smlouvy, anebo je uzavřena smlouva o výkonu funkce, která je sice svou povahou obdobná smlouvě mandátní, ale zároveň umožňuje detailnější úpravu zejména co se týče praktických otázek výkonu povinností statutára, povinností vůči valné hromadě, nebo odměňování a funkčních požitků. Je na místě podotknout, že taková smlouva o výkonu funkce není samostatným smluvním typem, který by obchodní zákoník výslovně upravoval, ale je tzv. smlouvou nepojmenovanou, jejíž minimální obsahové náležitosti zákon nepředepisuje. Postavení jednatele nebo člena představenstva se ve většině podstatných rysů s postavením mandatáře shoduje (zejména v odpovědnosti za činnost, nikoliv za výsledek, nebo povinnost postupovat při své činnosti s odbornou péčí), v některých se s ním rozchází (zejména v osobní povaze výkonu činnosti, zatímco mandatář nemusí svůj závazek vykonávat osobně, ledaže je to výslovně sjednáno; výkon funkce statutárního orgánu dále není pojmově úplatný, na rozdíl od činnosti mandatáře).

Statutární orgán v pracovním poměru, dříve a nyní

Tématem, které je už po několik let intenzivně zmiňováno v této souvislosti, je možnost statutárního orgánu zároveň pro společnost působit v pracovním poměru jako její zaměstnanec (tedy tzv. souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnance společnosti u téže osoby). Dlouhodobě zastávaný přístup je, že funkce statutárního orgánu nemůže být vykonávána v pracovním poměru. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně zastávala názor, že povaha činnosti statutárního orgánu se rozchází s povahou a účelem pracovněprávního vztahu, přičemž vztah mezi statutárem a společností je vztahem čistě obchodněprávním, v němž nemají místo charakteristické aspekty pracovněprávního vztahu jako je ochrana zaměstnance, omezená odpovědnost zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli, nebo přísná regulace ukončení pracovního poměru včetně striktního vymezení důvodů jeho ukončení ze strany zaměstnavatele. Nejvyšší soud konstantně judikoval, že statutární orgán sice může být zároveň zaměstnancem společnosti, ale druh práce a jeho pracovní náplň se nesmí jakkoli překrývat s činnostmi, které zákon svěřuje do kompetence statutárního orgánu. Podle tohoto přístupu tedy nebylo možné, aby byl jednatel zároveň společností zaměstnán například jako generální ředitel společnosti. Vzhledem k tomu, že tato judikatura byla v ostrém rozporu se skutečnou praxí, kdy mnoho jednatelů s.r.o. byl zároveň i zaměstnancem společnosti, což přinášelo neblahé konsekvence v oblasti daní a nemocenského a důchodového pojištění, se s účinností od 1. 1. 2012 stal možným výkon tzv. obchodního vedení společnosti v pracovním poměru i osobou, která je zároveň statutárním orgánem společnosti (tzv. pověření obchodním vedením dle § 66d ObchZ). I přes značnou výkladovou nejistotu je tedy souběh funkcí jednoznačně možný, a jednatelé se (minimálně v případě pracovních smluv uzavřených po 1. 1. 2012) nemusí obávat, že jejich pracovní poměr bude shledán absolutně neplatným, se všemi důsledky z toho plynoucími. Pracovní poměr statutára nemá žádný vliv na jeho neomezenou odpovědnost za škodu v případě porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.

Smlouva o výkonu funkce po 1. 1. 2014

Nový ZOK na jednu stranu do otázky vztahu mezi společností a jejím statutárem vnáší pořádek, na druhou stranu však přináší (ostatně jako celý NOZ a ZOK) mnohé výkladové nejasnosti a otazníky. Přínosem je zcela jistě podrobnější úprava smlouvy o výkonu funkce ve srovnání s ObchZ. Na rozdíl od stávajícího jednoho odstavce, který ObchZ této smlouvě věnuje (konkrétně § 66 odst. 2), věnuje ZOK této smlouvě plné tři (v širším rámci až čtyři) paragrafy (§ 59 až 62). Zůstává sice princip nepovinného uzavření smlouvy o výkonu funkce, nicméně s ohledem na širší rámec NOZ se mění referenční smluvní typ, jímž se vztah řídí v otázkách, smlouvou o výkonu funkce neupravených. V nové úpravě již nenalezneme mandátní smlouvu, zákon tudíž odkazuje na smlouvu příkazní, upravenou § 2430 až § 2444 NOZ, která je v NOZ základním smluvním typem upravujícím situaci, kdy má někdo povinnost zařídit záležitost na účet jiného, s odpovědností za samotné jednání, nikoliv za výsledek (příkazník má tudíž nárok na odměnu i v případě, že jednal, avšak určitý výsledek ve finále nenastal).

Změna v ujednání o odměně statutárního orgánu

Další analogii s ObchZ nalezneme ve formě a mechanismu validace smlouvy, když ZOK požaduje rovněž písemnou formu smlouvy a její schválení nejvyšším orgánem společnosti (tedy valnou hromadou), včetně jejích změn. ZOK však nad rámec ObchZ upravuje detailně odměňování statutára a jeho odpovědnost. Výslovně je stanoveno, že není-li výslovně sjednána odměna za výkon funkce, platí, že funkce je vykonávána bezplatně. Platí tedy i nadále, že funkce statutárního orgánu může být vykonávána úplatně i bezúplatně, přičemž jakákoli úplata musí být ve smlouvě výslovně sjednána a tedy schválena valnou hromadou. Zákon se tak brání jednání, kdy by jednatel svou odměnu stanovil nebo sjednal mimo hlavní smlouvu o výkonu funkce, bez vědomí valné hromady. Z uvedené fikce bezplatného výkonu funkce v případě výslovného nesjednání odměny zákon stanoví výjimku pro situace, kdy jsou ujednání o odměně nebo samotná smlouva neplatné z důvodu na straně společnosti (v terminologii ZOK se společnost označuje jako „korporace“), anebo když z týchž důvodů smlouva není sjednána vůbec. V takovém případě je pak odměna statutára určena jako obvyklá v době uzavření smlouvy nebo v době, kdy statutárovi funkce vznikla.

ZOK v § 60 stanoví povinný obsah ujednání o odměně za výkon funkce statutárního orgánu.
Dle tohoto ustanovení musí být sjednány:

a) vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění;
b) určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby;
c) určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány;
d) údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě.

Uvedený výčet náležitostí ujednání o odměně je považován za kogentní, tedy jej není možné dohodou stran změnit (stejně jako všechna ostatní ustanovení ZOK týkající se smlouvy o výkonu funkce). Je ho tudíž nutno považovat za určité nepodkročitelné minimum, které musí být v části smlouvy, týkající se odměňování statutára, nezbytně obsaženo.

Odpovědnost statutárního orgánu vůči společnosti a vůči třetím osobám

Je nutno poukázat rovněž na změny týkající se vymezení odpovědnosti statutára. V současné době je statutární orgán povinen při výkonu své funkce postupovat s péčí řádného hospodáře, přičemž za porušení této povinnosti odpovídá statutár společnosti celým svým majetkem (§ 194 ObchZ). Pokud tuto povinnost poruší více statutárů, odpovídají společně a nerozdílně, přičemž odpovědnost statutára vůči společnosti nelze žádným způsobem smluvně omezit. NOZ rozvádí odpovědnost statutára ještě dále. Základní rámec pro odpovědnost statutára jakožto voleného orgánu právnické osoby stanoví § 159 NOZ, podle něhož je povinen vykonávat funkci „s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí“. To není samo o sobě nic převratného, nová je však již odpovědnost za samotné přijetí funkce. NOZ shledává nedbalost v jednání osoby, která přijala funkci statutárního orgánu (resp. nevyvodil patřičné důsledky) ačkoli při přijetí funkce věděl, že není potřebné péče řádného hospodáře schopen. Nedbalostní jednání je samozřejmě titulem k odpovědnosti za škodu. Každý, kdo přijímá funkci statutárního orgánu, by měl v této souvislosti důkladně zvážit, zda je s ohledem na předmět činnosti společnosti skutečně schopen funkci řádně a s potřebnými znalostmi vykonávat, aby se nevystavil riziku odpovědnosti za škodu celým svým majetkem.

Co je významnou změnou, je vymezení situací, kdy statutární orgán odpovídá za škodu nejen samotné společnosti, ale i třetím osobám. Nastane-li situace, kdy statutární orgán nenahradí společnost škodu, kterou jí způsobil porušením povinností při výkonu funkce, ručí automaticky věřiteli společnosti za její dluh. Zákon tedy zakládá přímou odpovědnost statutára vůči třetím osobám, která subsidiárně, namísto odpovědnosti samotné společnosti,
nastupuje za následujících podmínek:

• statutár byl povinen nahradit škodu společnosti;
• věřitel se na společnosti nemůže úhrady dluhu domoci;
• statutár společnosti škodu v určitém rozsahu nenahradil.

Jsou-li splněny tyto podmínky, statutár odpovídá věřiteli společnosti za dluh společnosti v rozsahu, v jakém společnosti nenahradil škodu, a to i bez písemného sjednání ručitelského závazku. Každá osoba, která se chystá funkci statutárního orgánu vykonávat, by měla tyto aspekty odpovědnosti, které nelze smluvně nijak omezit, důkladně zvážit.

Odpovědnost v případě insolvence

ZOK dále upravuje důsledky pro statutární orgán v případě, že si byl vědom nebo si měl být vědom hrozícího úpadku společnosti, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili vše potřebné a rozumně předpokládané k jeho odvrácení. V takovém případě je statutární orgán povinen na výzvu insolvenčního správce vydat prospěch, získaný na základě smlouvy o výkonu funkce, případně i jiný prospěch, a to za dobu 2 let předcházejících právní moci rozhodnutí o úpadku. Tato povinnost se vztahuje i na bývalé členy obchodní korporace, kteří v daném období funkci vykonávali, ale ke dni přijetí výzvy insolvenčního správce už ve funkci nejsou.

Souběh funkce statutárního orgánu a pracovního poměru po 1. 1. 2014

Nová právní úprava v ZOK neobsahuje ekvivalent současného pověření obchodním vedením dle § 66d ObchZ, ani výslovný zákaz výkonu funkce v pracovním poměru. NOZ vychází ze zcela odlišné koncepce jednání za právnickou osobu – zatímco dnes je jednání statutárního orgánu považováno za jednání samotné právnické osoby, podle nové úpravy bude jednání statutára považováno za formu zákonného zastoupení, stejně jako např. jednání zástupce na základě plné moci (tedy jedná-li statutární orgán, nejedná sama společnost, ale jedná za společnost...). Pracovněprávního poměru statutára se zákon dotýká pouze v § 61 odst. 3, kdy uvádí, že mzdu anebo jiné plnění zaměstnanci, který je současně členem statutárního orgánu, je možno poskytnout pouze se souhlasem orgánu schvalujícího smlouvu o výkonu funkce, tedy valné hromady. Z toho vyplývá, že zákon souběžný výkon funkce statutárního orgánu i pracovního poměru ke společnosti jedinou osobou připouští, na druhou stranu však nic neříká o tom, zda je možno v pracovním poměru vykonávat i činnosti, jinak spadající do náplně činností statutárního orgánu. Na základě toho bývá v současné době často zmiňována nejistota, a návrat k právnímu stavu před rok 2012. Vesměs se výklady kloní k názoru, že s ohledem na základní soukromoprávní zásadu „co není zákonem výslovně zakázáno, to je dovoleno“ je nutno dovodit možnost souběhu funkcí, právě kvůli absenci jeho výslovného zákazu. Nelze však zcela vyloučit, že se Nejvyšší soud naopak přikloní ke své dosavadní výkladové praxi a s ohledem na absenci výslovného svolení a podstatu činnosti statutárního orgánu konstatuje opětovně nemožnost souběhu. Dle obecného názoru i s ohledem na potřeby podnikatelské společnosti by však takový výklad patrně nebyl správný. Na definitivní výklad možnosti souběhu funkcí si budeme muset počkat, nicméně zatím není nutno vidět bezprostřední důvody pro jakékoli rušení již uzavřených pracovních smluv statutárních orgánů.

Nutnost úpravy smluv do 30. 6. 2014

Výše uvedená ustanovení ZOK, upravující obsah smlouvy o výkonu funkce, jsou považována za ustanovení kogentní, která nelze dohodou stran upravit odlišně. Společnosti jsou povinny přizpůsobit se nové právní úpravě, zejména jejím kogentním ustanovením, nejpozději do 30. 6. 2014. Společnostem, které do této doby neuvedou své zakladatelské listiny, společenské smlouvy a stanovy do souladu s kogentními ustanoveními ZOK, hrozí zrušení s likvidací. Stejně tak v případě nepřizpůsobení smluv o výkonu funkce novým požadavkům stanoveným § 59 až 62 ZOK, a neupravení aspektů odměňování statutára do podoby požadované zákonem statutárnímu orgánu, hrozí, že se uplatní fikce bezplatného výkonu funkce, a že tedy statutární orgán ztratí nárok na svou odměnu.

Průměr:  2,88 | Hodnotilo: 3843 x |  1  |   2  |   3  |   4  |   5  |